Co se u mě děje?

Přemýšleli jste někdy, co si o vás myslí vaše kočka?

Jak si adoptovat člověka je ilustrovaný zábavný průvodce vyprávěný z pohledu kočky. Co by měla každá kočka vědět, než se rozhodne stát se opatrovatelkou některého z toulavých lidí? To v knize popisuje autorka Bexy McFly s pomocí kocoura Percyho.

Dejme tomu, že jste kočka, a rozhodnete se osvojit si člověka. Musíte si umět vybrat toho správného, jehož životní styl vám bude vyhovovat. Bude to pár slibující dvojitou dávku lásky, velká nevyzpytatelná rodina, nebo třeba psí člověk, zvláštní plemeno, které musí teprve pochopit, že kočky jsou ty nejskvělejší bytosti na světě?

Každá rodina si s sebou nese nějaká traumata a křivdy. V rodině Lucie (1986) a Jany (1966) se jich potkává hned několik, především těch válečných, ale na jejich vztahu byste to nepoznali. Během dvou hodin mi vyprávěly o bolavé historii své rodiny i o cestě k pochopení svých předků i sebe navzájem, na kterou je zavedlo Luciino studium psychologie a její terapeutická praxe. Možná i to přispělo k jejich otevřenosti a nadhledu, s kterým mi odhalovaly detaily ze svých životů.

O tom, jak zásadní roli hraje v životě duševní zdraví, ví dvojice matky a dcery, kterou jsem nedávno zpovídala, svoje. Mirka (1972) se s problémy s duševním zdravím potýká celý svůj život, její dceru Kláru (1997) dohnaly až k pokusu o sebevraždu. Zdá se, že prostupují celou jejich rodinnou historii. Obě se ale díky svým zkušenostem v oblasti duševního zdraví angažují – Klára pracuje s mladými lidmi v neziskovém sektoru, Mirka se vzdělává a snaží se spolu s dcerou generační kletbu zlomit. Jak ale boj s duševním zdravím ovlivnil jejich vztah matky a dcery?

Generace žen, které vyrůstaly po Sametové revoluci, přistupují k mateřství, práci i sobě samým velmi odlišně od těch předchozích. Vyrůstaly ve svobodě, zažily bezprecedentní technologický boom, který změnil vše od práce po seznamování, a vzhlížely k neotřelým, trojrozměrným ženským vzorům. A přece pro mnohé zůstává tím nejzásadnějším životním vzorem matka. O tom jsem se přesvědčila, když jsem se v jedné brněnské kavárně sešla s Kristýnou (ročník 1974) a Barborou (ročník 1999), matkou a dcerou, jejichž vztah je upřímný, otevřený a plný vzájemné inspirace.

Chronická nemoc není zkouškou jen pro člověka, který s ní žije, ale i pro jeho okolí a rodinu. Alice (1985) se potýká se zdravotními problémy už od prvních měsíců svého života. Její matka Iva (1961) s ní prošla celé roky hospitalizací, hledání diagnózy a životních rozhodnutí. Možná by jejich vztah vypadal jinak, kdyby Alice byla zdravá – ale zdravotní komplikace ho nedefinují. Obě žijí komunitně aktivním životem, jsou si v mnoha ohledech podobné a nesmírně blízké. Ukažte mi další matku s dcerou, které spolu postaví dům a nerozhádají se u toho do krve, shrnuje dvojrozhovor s matkou a dcerou pro Heroine.cz autorka Gabriela Boška.

Očekávala jsem, že v otevřených rozhovorech matek a dcer budu svědkem příběhů o tom, jak matky negativně či pozitivně ovlivnily své dcery. Zapomněla jsem ale, že také děti učí své rodiče. A v žádném rozhovoru nebyla tato zpětná vazba tak ohromující jako v tom s Annou Wim (ročník 1994), což je queer sex edukátor*ka žijící v Berlíně, a matkou Dášou (ročník 1966). Anna se identifikuje jako nebinární a Dáša celý svůj život bojuje s tím, co od ní společnost očekává. Jejich životní dráhy se v lecčems podobají – největší rozdíly jsou dané dobou, ve které vyrůstalx a žilx.

Každá rodina si s sebou nese nějaká traumata a křivdy. V rodině Lucie (1986) a Jany (1966) se jich potkává hned několik, především těch válečných, ale na jejich vztahu byste to nepoznali. Během dvou hodin mi vyprávěly o bolavé historii své rodiny i o cestě k pochopení svých předků i sebe navzájem, na kterou je zavedlo Luciino studium psychologie a její terapeutická praxe. Možná i to přispělo k jejich otevřenosti a nadhledu, s kterým mi odhalovaly detaily ze svých životů.